Germánská mytologie je bájesloví germánských kmenů, které
lze charakterizovat jako patriarchální polyteismus s archaickými prvky
totemismu, uctíváním přírodních jevů a s magickými obřady vycházejícími z
animistických představ. S postupující společenskou diferenciací se jeho
ústředním motivem stalo líčení vzniku a zániku světa, bojů bohů s obry a osudů
dvou božských rodů – ásů a vanů.Původně měly mytologické představy jednotlivých
kmenů některé společné rysy, avšak pod vlivem křesťanství se vyvíjely rozdílně.
Do dnešních dnů se dochoval pouze nepatrný zlomek těchto pověstí a prameny k
nim pochází převážně z pera severogermánských obyvatel středověké Skandinávie.
Mezi klíčová díla v tomto směru patří rukopisy Codex regius a prozaická Edda,
dnes známé jako Starší a Mladší Edda.Původně postavy bohů personifikovaly
přírodní síly, roční období atd., s postupem času však vznikl obsáhlý
hierarchicky uspořádaný panteon, o němž germánský lid získával povědomí díky
ústní slovesnosti, především pak z písní skaldů.Tyto báje a ságy však nebyly a
dodnes nejsou tak populární jako mýty Řeků nebo Římanů, přesto z jejich obsahu
čerpalo množství umělců, kteří se postarali o jejich popularizaci i v moderním
světě. Nicméně v průběhu druhé světové války bylo germánské náboženství zneužito
pro politické účely, kvůli čemuž zůstalo na téměř dvě desetiletí tabuizováno.
Teprve odborné studie vydané v 60. letech 20. století byly základem pro
nezkreslený a ideologie prostý historický výzkum.
Kromě samotného bájesloví termín germánská mytologie označuje vědu, která se zabývá obsahem a původem mýtů a zkoumá náboženské tradice germánských kmenů v předkřesťanské Evropě. Ačkoli informace o kultu a rituálech spojených s náboženskými obřady nejsou příliš známé, lze si o nich dnes díky archeologickým nálezům a ojedinělým písemným pramenům učinit určitou představu Informace o germánské mytologii z předkřesťanské Evropy jsou pro detailnější výzkum velmi nedostačující. První náznaky o ní spadají do doby bronzové a za nejstarší památku z tohoto období je tradičně považován artefakt nazvaný sluneční vůz z Trundholmu, nalezený v močálech dánského Seelandu. Jde o 57 cm dlouhý zlatým plechem potažený kultovní vůz, který představuje sluneční kotouč, v němž je zapřažený kůň. Tyto relikvie lidé pravděpodobně tahali přes pole, aby získali od bohů požehnání pro bohatou úrodu. Ze skalních kreseb z téhož období lze soudit na kouzla plodnosti a kult slunce. Další pramen vědomostí lze nalézt v dílech antických autorů. Jako první se o germánském náboženství zmiňuje římský vojevůdce Gaius Julius Caesar v 1. století př. n. l. ve svých Zápiscích o válce galské. Zde uvádí, že Germáni na rozdíl od Keltů nemají ani druidy, aby se starali o bohoslužbu, ani nepřikládají váhy obětem. Za bohy mají jen ty, které vidí a kteří jim zřejmě jsou na prospěch, Slunce, Oheň, Měsíc; ostatní neznají ani z doslechu. Caesarův nástin je komplexně nejstarším souvislým popisem germánské společnosti, přesto je nutno vzít v úvahu, že poznal jen malou část Germánie, zahrnující Porýní a krajinu na východ od něj. Podrobnější zprávy zaznamenal římský dějepisec Tacitus kolem roku 100 n. l. ve spisu O původu a poloze Germánů, nazývaném zkráceně Germánie. Jelikož přenášel římskou realitu na germánské poměry jsou i germánská božstva označena latinskými jmény na základě shodných vlastností a kompetencí. Merkur = Týr, tedy Teiwaz; Mars = Wotan, tedy Ódin; Herkules = Donar, tedy Thór atd.
Je velmi pravděpodobné, že od raných dob stál v čele germánského panteonu bůh Teiwaz, který v době svého primátu vládl nad válkou. Spolu s ním byl uctíván Donar, později známý jako Thór, jenž byl bohem hromu a patrně i oblohy. K nejstarším bohům patří také Njörd, jeho syn Frey a dcera Freyja, jíž náležel patronát nad láskou a manželstvím a jejíž moc se vztahovala i na zemřelé. Původní mýty jsou však prakticky neznámé a vycházet tedy lze pouze ze skandinávských Edd. Podle nich se germánští bohové dělili na dvě větve, ásy a vany. Někteří historikové náboženství se domnívají, že sdružují bohy různých etnických skupin či jsou toho názoru, že ásové byli bohy válečníků a vanové zemědělců. Původně spolu oba rody vedly válku, avšak rozpor, jehož příčina je neznámá, skončil slavnostním uzavřením míru. Obrazem světa, který možná obsahuje velmi rané prvky náboženství, je představa obřího jasanu Yggdrasilu, jenž stojí uprostřed vesmíru a jehož větve se rozprostírají nad nebesy a zemí.
Stvoření světa
Na počátku světa existovala jen zející propast Ginnungagap mezi Niflheimem na severu, říší chladu a mlhy (později říše mrtvých) a Múspellheimem na jihu, říší ohně. V Niflheimu se nacházela všepohlcujcí studna Hwergelmir, ze které vytékalo dvanáct řek jejichž voda stále zamrzala. Na tuto masu ledu začalo působit teplo z Múspellheimu a z kapek vzniklých z roztávajícího ledu povstal mrazivý obr Ymir. Současně s ním vznikla mlékem bohatá kráva Audhumla jejíž mlékem se živil. Ta však začala olizovat slaný kámen (nebo také slanou ledovou kru), první den z ledu vystoupily vlasy, druhý den hlava a třetí den celý muž, praotec Ásů Búri. Mezitím Ymirovi v levém podpaží vznikl muž a žena, třením nohou o sebe vznikl šestihlavý obr Thrudgelm.
Búri neznámo jak zplodil syna Bora jež si vzal za manželku obryni Bestlu, dceru obra Bolthorna, a spolu zplodili tři syny jménem Ódin, Vili a Vé. Ti viděli jak se z androgynního Ymira rodí stále noví obři a proto se rozhodli zabít jeho i jeho potomky. V krvi zabitého praotce obrů se utopili všichni obři až na Thrudgelmirova syna Bergelmiho a jeho ženu. Mrtvé tělo odtáhli Borovi synové doprostřed Ginnungagapu a začali z něj tvořit svět. Z jeho masa vytvořili zemi, z kostí hory, z krve moře a řeky, z vlasů stromy a z mozku oblaka. Do světových stran postavili skřítky nazývané Ausbui, Westri, Sudri a Nordi, a z Ymirova obočí vytvořily zeď chránící svět lidí před obry.
Nakonec vyzvedli na nebe jeho lebku a do ní uschovali ohnivou jiskru z Múspellheimu čímž stvořili Slunce. Lidé vznikli tak, že když se Ódin, Vili a Vé procházeli po mořském pobřeží narazili na vyplavené stromy, vdechli jim život, první muž se jmenoval Ask („jasan“) a první žena Embla („jíva“). Jeden z bohů jim vdechl život, druhý jim dal rozum a pohyb a třetí podobu a smysly. Pak se bohové odebrali do Ásgardu, který spojili s Midgardem, světem lidí, duhovým mostem zvaným Bifröst.
Posmrtný život
S výjimkou zabitých na bitevním poli a utopených odchází duše mrtvých do říše Niflheim (nebo také Helheim či Nifhel). Podle některých představ mrtví věčně chodí po vřesovišti porostlém trnitými rostlinami a musí se přebrodit přes řeku plnou ostrých úlomků ledu. Duše utonulých odcházejí k bohyni Rán, manželce Aegiho boha moře a zemřelí v bitvě odchází do Valhally kde se cvičí v boji na Ragnarök.
Strom Yggdrasil
Podle těchto představ má Yggdrasil tři kořeny, jeden zasahuje do světa lidí (Midgard), druhý do světa obrů (Jötunheim) a třetí do říše zemřelých (Hel). U jeho paty sídlí tři nejvyšší norny, Urd, bohyně minulosti, Verdandi, bohyně přítomnosti a Skuld, bohyně budoucnosti. Pramení zde i dvě studny, z nichž jedna náleží vodnímu démonovi jménem Mímir, druhá pak bohyni osudu Urd. Kořeny stromu hlodá had Nidhögg se svými dětmi a jeleni okusují jeho korunu. Kmen proto trouchniví, avšak aby neuschnl, zavlažují jej norny. U pramene v péči bohyně minulosti se schází thing bohů, kteří sídlí nad příbytky lidí. Ásové v Ásgardu, vanové ve Vanaheimu (jeho lokace je nejasná).
V Ásgardu se nachází Ódinovo sídlo, síň padlých, Valhala. Zde valkýry shromažďují všechny hrdiny, kteří našli smrt na bitevním poli. Lidé, kteří zemřeli v důsledku nemoci nebo stáří, odchází do říše bohyně Hel. Utonulé k sobě v síti přitahuje bohyně Rán, manželka boha moří Ägira.
Ásgard je spojen se Midgardem duhovým mostem (Bifröst), kde nepřetržitě hlídkuje bůh Heimdall, který je připraven troubením na roh Gjallahorn ohlásit Ragnarök. Důležitou postavou germánské mytologie je potomek obrů Loki, který sice není pravým bohem, ale žije mezi ásy. Jeho rozporuplná osobnost zapříčinila mnoho událostí líčených v mýtech a někdy byl na straně bohů, jindy stál proti nim. S obryní Angrbdou měl tři potomky: hada Jormanganda, napůl živou a napůl mrtvou Hel a obřího vlka Fenrira. Jelikož věštby prorokovaly jejich neblahou úlohu v osudu bohů, nechal Ódin všechny tři uvěznit.
Součástí mytologických představ Germánů byla také bohatá kosmogonie a líčení zániku světa. O jeho zrození hovoří Edda v písni o Vaftrúdnim:
Konec světa - konec Bohů Ragnarok
Nevyhnutelnou součástí osudu bohů je Ragnarög, tedy poslední bitva, v jejímž důsledku dojde k zániku téměř celého lidstva i božského pokolení. Přestože se jej bohové snaží svými skutky oddálit, nejsou jejich opatření dostatečná a jejich osud je definitivní. Ragnarög ohlásí tři roky trvající, neobyčejně silná zima zvaná Fimbulvetr. Bude ji doprovázet doba, kdy budou zpřetrhány veškeré mezilidské svazky a lidé se budou vraždit bez ohledu na pokrevní příbuzenství. Obr Hrym vyjede na moře v lodi Naglafar, zhotovené z nehtů mrtvých mužů a dojde k osvobození dětí boha Lokiho. Vlk Fenrir pohltí boha Odina, avšak vzápětí bude zabit jeho synem Vídarem. Bůh Thor skolí hada Midgardsormra, po devíti krocích však bude zasažen jeho jedem a padne mrtev k zemi. Navzájem se usmrtí bůh Heimdal a Loki, stejně jako pes Garm a bůh Tyr. Obr Surtr zabije boha Freye a vše spálí svým plamenem. Slunce pozře vlk a hvězdy zhasnou.
Podle názorů některých historiků líčení konce světa není starého germánského původu, ale vznikl vlivem křesťanské víry nebo kosmogonie jiných náboženství.
Na pozadí Vědminy věštby a písně o Vaftrúdnim, které líčí jednotlivé události posledních okamžiků světa, lze vytušit symbol nástupu nového náboženství, jež nahradilo starou víru. Symbolika znovuzrození a zmrtvýchvstání je patrná zejména z vyvrcholení celé apokalypsy. Katastrofu přežijí dva lidé, Líf a Líftrasi, kteří dají vzniknout novému lidskému pokolení. Poslední bitvu přestane také několik bohů, k nimž se z posmrtné říše Helu připojí bohové Höd a Baldr. Motiv Baldra, od něhož má vzejít nový rod bohů a lidí, je patrně ohlasem křesťanského spasitele.
Dál bude existovat i slunce, neboť předtím než jej spolkne vlk, stačí zrodit dceru. Je zřejmé, že mimo severský svět germánská Evropa uctívala i řadu dalších lokálních bohů, kteří upadali do zapomnění se vznikem kmenových svazů. Historicky se však o těchto kultech a jejich mýtech lze dozvědět buď z nemnoha stop nebo jakékoliv informace chybí.
Žádné komentáře:
Okomentovat